Luhačovice leží v údolí Šťávnice ve Zlínském kraji, mezi kopci jižní části Vizovické vrchoviny. Lázeňská čtvrť s prameny, kolonádou a parky navazuje na běžné městské ulice, takže návštěva není jen procházkou po jedné promenádě. Podle Českého statistického úřadu mělo město k 1. lednu 2025 5 029 obyvatel; jde o celý správní celek, nikoli pouze o lázeňské centrum.

Od staršího osídlení k lázeňskému městu

Archeologické nálezy v Oboře dokládají slovanské osídlení širšího Luhačovicka v 7. a 8. století. Nelze z nich však odvozovat nepřetržité trvání dnešního města: podle městské historie nebyla oblast po dlouhá staletí trvale obydlena. První písemná zpráva přímo o Luhačovicích pochází z roku 1412. Jde tedy o doložené středověké sídlo, nikoli o město založené Římany či Řeky. Původ názvu město neuzavírá do jediné jisté verze: uvádí odvození od osobního jména Luhač i možnost souvislosti s místními luhy.

V roce 1629 získal panství Gabriel Serenyi. Jeho rod se později zasloužil o využívání minerálních pramenů. Z původního místa, kde se lidé živili také chovem dobytka a ovocnářstvím, se postupně stávalo léčebné středisko. Pramen Amandka byl upraven za hraběte Ondřeje Serenyiho; známá Vincentka nese jméno dalšího člena rodu. V roce 1789 vznikl u pramenů hostinec s pokoji pro hosty a roku 1795 kaple svaté Alžběty, nejstarší dochovaná stavba lázeňského středu. V polovině 19. století už zde stálo deset pojmenovaných lázeňských domů s 83 pokoji.

Stagnaci na konci 19. století vystřídala roku 1902 akciová společnost. Jejím prvním ředitelem byl lékař František Veselý. Nová železniční trať z Újezdce u Luhačovic usnadnila příjezd a architekt Dušan Jurkovič dal lázním část jejich osobitého vzhledu. Luhačovice získaly statut města 3. července 1936. Druhá světová válka tento rozvoj přerušila; městská kronikářská historie připomíná deportace místních Židů a Romů. Poválečná výstavba přidala Velkou kolonádu a halu Vincentky. Starší lázeňské domy, Jurkovičovy stavby a pozdější kolonáda tak představují různé stavební etapy, nikoli jediný jednotný sloh.

Prameny, architektura a vycházky

Procházku lze začít na Lázeňském náměstí u Jurkovičova domu. Architekt v roce 1902 přestavěl starší Janův dům a spojil dvě budovy do výrazného barevného celku. Nedaleko stojí Chaloupka; k jeho dalším pracím patří vila Jestřabí, hudební pavilon a Sluneční lázně. Městský přehled popisuje i Bílou čtvrť a další meziválečnou architekturu. Jurkovičův soubor je cenný sám o sobě, ale není správné zaměňovat návrhy na zápis za již udělený titul UNESCO.

Kolonáda vede k hale Vincentky a do lázeňského parku. Při další procházce se návštěvník může zastavit u pramenů Aloiska či Ottovka a u kaple svaté Alžběty. Režim přístupu k pramenům a provoz lázeňských zařízení se může měnit; informace je dobré ověřit v informačním centru. Pozlovická přehrada nad městem, napuštěná roku 1928, dává prostor delší procházce nebo cyklovýletu. Nejde o pramen ani o součást historické kolonády, nýbrž o jiný typ krajinného cíle v blízkém okolí.

Kde přespat, najíst se a jak přijet

Luhačovice mají hotely, penziony, apartmány i lázeňské domy přímo ve městě. Městský přehled zmiňuje například ubytování v Jurkovičově domě a vile Jestřabí; pobyt v centru proto nevyžaduje dojíždění ze Zlína. Restaurace Racek je podle místního gastronomického průvodce nad kolonádou, Elektra v městském centru a další restaurace fungují při hotelech. Nabídku a otevírací dobu je nutné před cestou zkontrolovat, zejména mimo hlavní sezonu.

Nejbližším větším městem je Zlín; další přístup vede přes Uherský Brod. Oficiální dopravní stránka popisuje příjezd autem od Brna po D1 a přes Uherské Hradiště a Uherský Brod, od Bratislavy přes Trenčín a Starý Hrozenkov a od Ostravy přes Valašské Meziříčí a Zlín. Luhačovice mají vlastní železniční i autobusové nádraží. U vlaků je užitečné ověřit případný přestup v Újezdci u Luhačovic a aktuální jízdní řád; silniční značení a spoje se mohou měnit. Lázeňská promenáda, historická zástavba a přehrada se dají rozdělit do dvou dnů, aby na každé místo zbyl čas.

Zdroje